C:      Dobrý den, madame, to jsem já,
promiňte, že vás ruším jen tak bez pozvání.
pH:   Clarisso, proč se omlouváš?
No tak pojď přece dál, jsi vždycky vítaná.
Proč ve všední den ráno nejsi vlastně ve škole?
C:      Vždyť dneska je ta slavnost plno lidí kolkolem.
pH:   To už je zas o rok víc, ten čas utíká.
Účast je přece povinná, tak proč nejsi tam?
C:      Já už se koukla.
pH:   Nesmíš si takhle počínat, jsou hrozní, já je znám.
C:      Já přesto jsem foukla.
Slavnost ohně nemám ráda, všude hlava na hlavě.
pH:   Snad Tě nikdo nepostrádá v tisícové záplavě.
C:      Tak jdu k vám vyřídit vzkaz, dědeček není zdráv.
A tak musím nás na zítra večer omluvit,
na zítra omluvit.
pH:   Snad vážné to není, vždyť profesor přece má už svůj věk.
A na to, co prožil a vytrpěl za léta, vím, není lék.
Vždyť je to zázrak a div,
že po tom všem vůbec je živ.
C:      Ne, není důvod k obavám, on už se cítí líp.
pH:   To ze mě spadl kámen.
Nám času málo zůstává, stárneme on i já.
Víš, jak dlouho se známe?
On na škole byl krátce, učil mě, co sám znal.
Krásné knihy lidi vjemy, co měl sám, to mi dal.
Tak šel čas a mých sedmnáct, co ty teď prožíváš,
se zrcadlí v nás.
To mi nemůžou vzít,
kdy chci můžu je mít.