I cesty dlouho rovné
se znenadání kroutí.
Čas loučení,
čas vítání je blízký.

Z věty dříve nevýslovné
náhle slova jehly bodne,
je to stejná závrať.

Ty, stále nedospělý,
dny násobíš a dělíš.
Dny ztrátové,
dny růžové, jak přijdou.

Zůstat nahoře i na dně,
to je stejnostejně snadné,
když v loučení je jen
ten příslib návratů.

Pak nikdy není nikdy
a každý jednou zjistí,
že s listím den
tu padá jen pouze míjením.

A jak listí opadává,
žloutne jako slávy zával,
je to známá zpráva.

I cesty dlouho rovné
se znenadání krátí.
Čas loučení,
čas vítání je tak blízký.

Zůstat nahoře i na dně
to je stejnostejně snadné,
když v loučení je jen
ten příslib návratů.

Vím, dál platí zmýlená,
tím dáš se i zmást.
Čas půjčí teď chvíle nám,
zkoušíš chvíle zmást.

Být nahoře i na dně
jsou jen dvě misky vah.
Čas našich loučení
a vítání se míjí.

A ty, lehkým zamáváním,
máš své misky vah
teď z dlaní,
zkoušíš zvážit zdání.

I cesty dlouho rovné
se znenadání kroutí.
Čas loučení,
čas vítání je blízký.

Žít nahoře i na dně
bývá stejnostejně snadné,
to v loučení je jen
ten příslib návratů.

Jen v tom,
v tom, co navždy, navždy,
zůstává v nás dál.