H:     Ten můj má ďábla v těle,
tváří se vždycky směle,
umí to na mě skvěle hrát.
Hodí mi na krk smyčku,
říká, pojď na lavičku,
zdržím tě na chviličku rád.

M:     Ten tvůj je pouhý břidil,
posměch by u mě sklidil,
u mě by nevyřídil víc.
Obě: No, vážně.
M:     Jen můj má u mě šanci,
zmírám, když mě při tanci,
líbá, ach, s nonšalancí líc.

H:     Říká mi sladká slova,
líbá jak Casanova,
M:     ten můj se ovšem chová líp.
H:     Omdlím, když na parketu,
slyším tón klarinetu,
ten tón mě raní jako šíp.

M:     Hloupá, to tvoje mládí,
ten tvůj diletant svádí,
ten můj, ten řádí, umí hrát.
Obě: Jak Armstrong.
Jak sníh celý sál taje,
když můj své sólo hraje,
slyším jak hraje "mám tě rád".

M:     Koukám, že klarinetem,
ten pán nám hlavy plete,
H:     musí se uznat, umí hrát.
Obě: No, príma.
Neví však, kam to spěje,
neví, co se v nás děje,
neví, že obě se chcem vdát,
neví, že obě se chcem vdát.