Jak mohl být prostý ten život můj,
kdybych přála si míň slávy mít,
spíš si vážila víc toho mála, co mám.
Však úspěch vábí,
vábí moc i když málo dá nám.
A lásku, když chceš, kde jí vzít?
Pak pryč někam toužíš. A kam?

Čím výš se člověk dobral, tím snazší pád.
Teď i já opouštím slávy trůn,
žena vládce, jenž padnul, mimo slunce mám stát.
Můj sen byl krásný -
svobodu všem, kdo jen snesou ten dar.
Však ze snů i z listin je cár
a nemám už nemám co dát.

Bůh s tebou, má Argentino,
co není snad přijde jednou.
Už pro mě neplač, pohár je dolit
a mnoho slzí máš ještě prolít.

Jen žádný smutek a žádný flór,
náš rod měl vždy pýchu a vzdor,
život můj vždycky byl plný písní a her.
I vám byl slíben
ten ráj volných pěšin, kde dýchá se líp,
kde nezní vzlyk synků a dcer,
proč nestal se skutkem ten slib?

Bůh s tebou, má Argentino...

Bůh s tebou má Argentino,
co není, snad přijde jednou.
Už pro mě neplač, pohár je dolit
a mnoho slzí máš ještě prolít.

Rovni jsme si v tom,
že rosteme v prach
a po snech zbudou jen schránky těl.
Však ten, kdo vsadil strom,
plody ač nesklízel,
ten smysl svůj snad měl.