Zas cítím se
bezbrannou, nahou,
skleněný lustr
už zhas,
jsem tu jen já,
můj tichý hlas,
mé zpívání.

Na něm nejvíc
mi záleží.
Teď musím si
světla zhasnout,
já nejsem tou
dívkou krásnou
k dívání.

Na scénu vstupujíc
nechci nic,
jen zpívání.
A pak si věřím,
věřím vám
i svému zpívání.

A tak střepina,
která pálí mě
a zvroucňuje můj hlas,
ať se stane něčím,
co pálí vás též,
co zasáhlo vás.

Když vcházím k vám
nemám dech,
jako bych šla
po schodech
a pak cítím, jak
trému ztrácím
zpíváním.

A pak mi jde
úsměv sám,
je to štěstí,
to není křeč,
nacházím jen
společnou řeč
v mém zpívání.

/Naprosto propadlá
tomu svému
zpívání.
Ctižádostivá
které zbývá
už jen zpívání./

V něm lze nacházet
všechnu zázračnost,
zármutek i pád,
co je krásnějšího
nežli písní
kousek nálady dát.

A tak střepina,
která pálí mě
a zvroucňuje můj hlas,
ať se stane něčím,
co pálí vás též,
co zasáhlo vás.

Chci k vám mluvit řečí,
kterou skýtá
jen zpívání.