On:   Tam, kde vlastně nechtěl jsem být,
v místech, kde jsem omylem slít,
já tě potkal,
potkal sen svůj.

Ona: Tam, kde sen se potkává snáz,
tam ten zázrak potkal i nás,
můj jsi vesmír,
vesmír jsi můj.

On:   Já včera šel ještě městem sám.
Ona: A pro dva stůl večer nabíd nám.

Oba: Pak šli jsme tančit a sál
nebem se zdál.

A song hrál nám ten ďábel saxofon
On:   a dech mi bral,
Ona: jak plápolal
Oba: a lhal.
My ne, to on!
Tak svůdný tón
má jen ten ďábel saxofon.
Co říci chtěl
tím stříbrem svým?
Že svět skončí dnes tancem posledním.

Ona: Když se sklání noc
a kraj jde spát
oděný lunou v stříbrný šál,
v božské chvíli té,
v blahý ten čas,
vždy duše touží
po duši zas.

Oba: Touhu svou a žár
posílám nočním tmám,
snad se vrátí též
ozvěnou zpátky k nám,
poslouchej teď dobře
On:   nač se ptám ve zpěvu svém,Ona: ptám se ve zpěvu svém,
Oba: vždyť odpověď rozhodnouti má
o celém žití mém.

Věřím, že hlas tvůj
odpoví prosbě mé,
vím co uslyším,
že už mám štěstí své,
Ona: že chceš mě mít rád,
Oba: jak já toužívám,
protože i já tebe v lásce mám.

On:   Přicházíš jak záblesk
a já se trápím tím,
co říct?
Slova mi schází,
a já se bál vždy frází.
„Jsi můj sen“ je k smíchu
a „mám tě rád“ je dým,
je nic.
Tak se jen dívám
a vím, že víš, co skrývám.

Ona: Párkrát mlčels`,
jenže já
vím o čem,
máš to v očích psáno, co sis přál.
Párkrát možná,
žes` tu svou
řeč přehnal,
nemyslím, žes` pouze krásně lhal -

nepřestávej, mluv dál.

On:   Jen tak stát jak dosud,
jen tak mlčky stát,
mě nech
dívat se na hlas,
na dlaň, co ke mně vztáhlas`.
Ona: Já tvůj pohled cítím
a dál se nechci ptát,
jsem z těch,
jimž šepot frází
jen málo, málo schází.

On:   Je krásné mlčet,
když je s kým
a o čem,
Oba: zná to každý, kdo kdy miloval.
Párkrát povzdech
z očí tvých
se ozval,
On:   nemyslím, že lhal, že vážně lhal -

nepřestávej, mluv dál.

Ona: Párkrát mlčet,
oči své
k tvým zvednout
Oba: v té hře gest a zvláštních pocitů.
Párkrát doufat,
co se stát
má jednou
Ona: v dlouhých nocích,
On:   za úsvitů,
Oba: tajná slůvka slíbám z tvých rtů.

Oba: Znám, jak je krásné lásku dát,
slzy pít z tvých řas
a cítit zas jarní vítr vát.

On:   Noci probdít před tvým domem,
když stesk tvůj neví o mém,
Oba: být stokrát bit
a přesto mít tě rád.

Máš možná tváře vrásčité,
srdce své však vem
a s úsměvem dej je té či té.
On:   Poznáš, jak bych řek,
že přes svůj věk
jsi vlastně ještě mlád.

Oba: Je krásné,
je krásné lásku dát.
Znám, jak je krásné lásku mít,
posté dát se splést
a míle cest za ní jít a jít.
On:   Bláznit stále víc
Oba: a s pýchou říct: „Mám ráda.“
On:   „Mám tě rád.“

Oba: Je krásné,
je krásné lásku dát.