mG:   Ty chceš opustit věž? Ha-ha...
Ale Lociko,
na sebe se podívej, mé poupě,
jak jsi křehká jako květinka,
v téhle věži patříme jen sobě,L: To vím, ale...
věž tě chrání, dítě drahé,
tenhle den, že přijde, tušila jsem,
kdy jak ptáče křídla roztáhneš,
teď je brzo, pš, na odlet,L: Ale...
mamá své věř.

Matince věř,
ta zná přece nejlíp
hrůzostrašný, krutý svět,
matince věř,
komplikace mé i tragédie
jsou tu hned,
hrdlořez, vrah,
močál panny hubí,
kanibal, aha, i mor, věř,
jako vlkodlak
muž má ostré zuby,
dost už, sním snad prášků tuby.

Mamá je tu,
ochrání tě, zlato,
když tu se mnou zůstaneš,
k čemu drama? Jsem tvá mama,
mamá své věř, ha-ha.

Matince věř,
ta ví všechno nejlíp,
navždy jsem opora tvá,
soplík u nosu,
nohy trochu křivé,
věčně tak nemotorná.
Jsi tak naivní,
pořád ušmudlaná,
řekla bych, že přímo mdlá
a nezlob se,
kapánek nám kyneš,
já to s tebou myslím dobře.

Mamá chápe tě,
nabízí ti pomoc,
žijem tebou já a věž.

Lociko?
L:      Ano?
mG:   Nechtěj po mně, abych tě pustila z věže, nikdy!
L:      Ano, matko.
mG:   Oh, mám tě tolik ráda, dítě.
L:      Já tebe víc.
mG:   Já tebe nejvíc.

Na to mysli,
že vím všechno,
mamá své věř.

Papá, brzy na shle, květinko.
L:      Budu tady.